partner nadace

hlavní partner




Jaká byla řemesla v dobách dávných

Poslední dýmkař na Podřevnicku

Na valašském Podřevnicku kvetla od pradávna domácká výroba dřevěného nářadí a načiní. Zejména v obcích výše položených, kde „začátek kameňa znamenal také konec chleba“, vyráběly se různé druhy „dřevěného porcelánu“. Hrábě, lepáky, kosiska, žebříky, trakaře, táčka, žebřiny k vozům, puténky, vidly, košíky, košiny do selských vozů a saní, kukaně pro kvočny, slaměnky na chléb, obušky, čagany, metly, opálky atd. A tož, sotva se ohlásilo vesno (jaro), rozjely se „taligy“ (dvoukolá kára) po Moravě na Hanou a Slovácko, i dále do Čech, ba do Rakous, aby přes zimu vyrobené zboží Valaši zpěněžili. V té době odpočíval „strýc“ (pomocná lavice při ostruhování a zpracování dřeva) jakožto nezbytný pomocník v tomto počestném a hojně rozšířeném podomáckém průmyslu na Podřevnicku.

Ale Valaši byli také dovednými dýmkaři. Ve Vizovicích, ve Zlíně, v Malenovicích a na Hrobicích byli rukodělní výrobci dýmek. Ještě dnes jsou v paměti dýmky „vizovjanky“ a „hrobičanky“. Na Hrobicích je vyráběl otec Františka Přívary v č. 28. Když zemřel, syn nepokračoval v řemesle, poněvadž tovární výroba zatlačila lácí výrobu domáckou. Stejný osud stihl i ostatní dýmkaře.

Staříček Hoferků z Hrobic, dnes 72letý, vyrábí už 47 let „fajčičky“ více jako zboží památkové, i když se z nich dají kouřit cigarety. Ostrý křivák a drát na protahování a propalování trésky jsou jedinými nástroji. Přibližně tři měsíce v roku pracuje, nadělá asi 4.000 kusů a vydá se pak pěšky „do světa“. Ve větších městech vyhledává v hostincích a vinárnách veselé společnosti, u nichž své zboží dobře prodá.

Za Rakouska „zachodil“ nejraději do Budapeštu, Košic, Vídně, Krakova. Zná Prahu a celé Čechy. Téměř 180.000 tisíc kusů vyrobil těch „fajčiček“ za svého života. Za laciných dob prodával kus po 3 krejcarech. Později za 5 kr. Po prvé světové válce po 1 Kč, nyní za 5 Kčs.

„Fajčičky“ sa dělajů z jalovcového dřeva. Ba věru, šak už je ho málo na tých našich kotároch, a mosím naň chodil daléj do hor na „Horňáky“ až k slovenskéj hranici, postěžoval si staříček Hoférků ustaraně.

Hárkaři

Podle vypravování posledního hárkaře

Podivné slovo, ale jen pro lid dneška. Zmizelo z našeho slovníku, jako zmizeli jeho nositelé. Hárkaři byli lidé z chudých horských vesniček, živících se prodejem papíru, který nosili na zvláštních nosítkách, zvaných "hárkách", odtud také hárkaři. Náš poslední hárkař, Jan Polepil ze Hvozdné č. 118, dnes už skoro 80letý, živil se tímto obchodem 22 let. Kromě něho obchodovalo ve stejné době ještě 5 hárkařů.

Co to byly hárky? Hárky byla jednoduchá dřevěná nosítka, upravená k nošení na zádech. Starší tvar měl podobu sklenářských krosen. Tento tvar byl nepraktický, neboť obsah papíru nebylo možno dokonale chrániti před nepohodou. Zdokonalený tvar měl podobu bedny, z boku otevíratelné. Stěna při zádech byla prodloužena o něco výše než stěny ostatní a v rozích tohoto prodloužení byly otvory. Těmito prostrkoval občas hárkař svou hůl a její pomocí pak přenášel váhu hárek částečně na ramena a ruku. Nedivte se také, že bylo této pomoci potřeba, neboť plná hárka vářila 30-40 kg. Putování s tímto nákladem den za dnem a rok za rokem vyžadovalo značné vytvralosti.

A co prodávali hárkaři? Papír všeho druhu. Pokud byla papírna v Želechovicích, prodávali papír zde zhotovený, ale to byli hárkaři již starší. Mladší hárkaři kupovali papír u různých obchodníků na různých místech, nejčastěji však v Olomouci. Pro nákupy do Olomouce nejezdili, ale nechali si papír posílati na různá místa své obchůzky. Tak třeba náš hárkař podnikl cestu z Olomouce do Rožnova. První zásobou si koupil v Olomouci, druhou si nechal posílati do Lipníka a třetí do Rožnova. Prodávali papír kancelářský všeho druhu, dopisní papíry, obálky pohlednice, visitky atd. Také pera, tužky patřily k obchodu. Tyto nosili v kabeli, podobné kabelám listonošů. Papír kupovali na "rysy po 1000 kusech" a prodávali jej nejčastěji na "knihy či lágy" po 20 arších. Za 1000 kusů papíru platili 5 zl., jeden "lág" pak prodával po 15 krejařích. Na papíru kancelářském se mnoho nevydělávalo. Zato na dopisních papírech, obálkách, perech a tužkách se vydělávalo více.

Práce nastala hárkařům před začátkem školního roku a trvala s menšími přestávkami celý rok. Jen sem tam se hárkař uvolnil, aby vypomohl na jaře, ve žně a na podzim v polní práci, měl-li ovšem nějaký ten kousek políčka. Jinak byl stále na cestách a domů se podíval za týden či čtrnáct dní, podle toho, kudy právě vedla jeho obchodní cesta.

Hlavními odběrateli na vesnicích byly školy, fary, obecní úřady a obchody. Noclehy poskytli dobří lidé. A čím dále do hor, tím byli lidé k hárkařům hodnější. Jen děti zůstávaly všude stejné. Pokřikovaly na ně, zda roznášejí rohlíky nebo něco jiného. Cestu měl každý hárkař přesně rozvrženu. Věděl, kdy bude v té vesnici, kde bude jíst, kde psát. Na vesnicích prodávali volné, však také museli míti povolení k prodeji a platiti roční daně podle přiznaného obratu a to 18 až 25 zlatých. V městech však musel každý hárkař napřed požádati městský úřad o povolení k prodeji. Obvody působnosti neměli rozděleny, ale nepsaný zákon jejich pravil, že mladší chodili dále od domova, starší blíže.


nahoru
Staré pozdravy Staré Luhačovice Staré železnice Staré Košice Stará Praha Old Prague Fotogen

© Starý Zlín 2007-2019

tvorba www, firemní a svatební videa 
SKILL production

Jsou tyto stránky responsivní?

Veškerý obrazový materiál na www.staryzlin.cz je opatřen ochranným vodoznakem, obsah těchto webových stránek je chráněn vlastním autorským právem nebo autorským právem jiných stran. Kopírování, rozšiřování, pronájem, vytěžování nebo jakékoli zužitkování obsahu je bez souhlasu autorů zakázáno, neoprávněné užití jakéhokoli obsahu je postižitelné v občanskoprávním i trestním řízení.