partner nadace

generální partner

hlavní partner



1.máj Barum Rallye Baťové Baťovy závody bombardování celkové Gottwaldov hospody koupaliště kostel malé Zlíny mrakodrap nemocnice obchodní dům obytné čtvrti památník T. Bati školství Zlín c. k. zámek

MUDr. Bohuslav Albert | Baťova nemocnice Zlín

80.výročí BN exteriéry interiéry pacienti personál porodnice vánoce 1935 Domov pro zestárlé Dr. Albert vize z roku 1934



9.8.1952 zemřel ve věku 62 let první ředitel Baťovy nemocnice prof. Bohuslav Albert.

Dr. Bohuslav Albert se narodil 6. 2. 1890 v Kostelci nad Orlicí, jeho domovskou obcí byl Žamberk. Pocházel ze slavné rodiny Albertů.

Jeho strýc dr. Eduard Albert vedl ve Vídni chirurgickou kliniku a byl osobním lékařem císaře Františka Josefa I. Otec MUDr. B. Alberta František byl praktickým lékařem v Kostelci nad Orlicí, zajímal se o přírodní vědy, matematiku, filozofii. Psal básně a překládal.

Syn Bohuslav byl už svou výchovou předurčen k tomu, aby se zabýval medicínou a její organizací. Domnívám se, že toto zaujetí bylo vyprovokováno zejména zkušenostmi z bojišť na Balkáně. Jako medik pracoval v roce 1912( pod vedením profesora dr. Rudolfa Jedličky ) na srbské frontě. Byl fascinován dokonalou organizací práce. Profesor Jedlička během 24 hodin vytvořil nemocnici, do níž přiváželi raněné, které okamžitě operovali. Tehdy si možná poprvé uvědomil, jak důležitá je organizace a racionalizace práce.

Druhým zážitkem, kontrastním oproti „srbskému“, byla 1. světová válka. Byl šokován zbytečným byrokratismem rakouských vojenských úřadů, který vedl ke zmatku. Vzal si z toho ponaučení. Základem jeho práce se stalo krédo, že nejdůležitější pro zdravotnictví je dokonalá organizace, největším nepřítelem ztráta komunikace a chaos.

Koncem války byl Jedličkův žák vyznamenán českým Válečným křížem s divizní pochvalou. Po válce ho nadřízení odveleli nejprve na Slovensko, poté byl, na žádost generála Henequa, jmenován primářem a ředitelem státní nemocnice v Mukačevu. Dr. B. Albert zde narazil na otřesně zanedbané životní podmínky. Běžně se vyskytovaly endemie tyfu, varioly, spály. Obyvatelstvo bylo podvyživené.

Na tu dobu zde vládla nepopsatelná bída. Seznámil se s řadou zajímavých lidí, z nichž mnozí ho posléze následovali do Zlína, např. dr. Václav Pejše, dr. Jan Černošek a rodiče profesora MUDr.Jaroslava Rybky. Dokonalou organizací a tvrdou prací se mu podařilo vytvořit fungující nemocnici. v roce 1922 v ní byl dokonce uspořádán Sociálně-lékařský sjezd. Dr. Albert jako generální sekretář sezval více než 100 praktiků, mezi přihlášenými byl i ministerský předseda dr. Edvard Beneš, ministři B. Vrbenský, V. Šrobar a profesoři J. Hlava a R. Jedlička.Ve svých názorech na otázky zdravotnictví byl dr. B. Albert dosti radikální. Dokonce v roce 1926, na mimořádné valné hromadě mladé generace lékařů, při rozpravě vyjádřil kritiku – mluvil o krizi celého lékařského stavu. Svými kolegy byl, jak píše, bezmála kacéřován. Reformou myslel uplatnění kolektivního lékařského výkonu s koncentrací v nemocnici a s dokonalou spoluprací s ošetřujícími lékaři v terénu.

To vše ladilo s dobou jejímž heslem byla normalizace, standardizace a ekonomizace, což se odrazilo i v Albertově způsobu myšlení a bylo určitě jedním z důvodů, proč si ho T. Baťa vybral k vybudování a řízení nemocnice.Dne 1.3. 1927 nastoupil na bezplatnou dovolenou a během následujících 18 let se o ni jako jeden z „budovatelů“ i později jako ředitel a primář staral. MUDr. B. Albert byl v prosazování svých vizí a moderních myšlenek velmi zásadový a několikrát se dovedl ostře postavit i proti Tomáši Baťovi.

Své představy pak realizoval v praxi. Jeho postoj dokládá článek z novin Zlín, zveřejněný v roce 1932:

„Jistý vyhlášený lékař zlínské Baťovy nemocnice (MUDr. Bohuslav Albert) dostával plat dva měsíce před jejím postavením, aniž by jinak pro závod pracoval. Když pak ani třetí měsíc se stavbou nemocnice započato nebylo, přišel za šéfem a povídá: ‚Buď se bude stavět, anebo bych musel od vás odejít.‘ ‚Vždyť dostáváte stejný plat, jako by nemocnice byla v chodu,‘ namítl šéf. ‚Plat pro mne nemá ceny, když při tom zahálím, potřebuji být stále ve cviku, potřebuji léčit, operovat, studovat nové případy onemocnění a nové způsoby léčení v praxi.“

Ve spolupráci se stavebním oddělením Baťových závodů a akademickým architektem Františkem Lydia Gahurou navrhl plán nemocnice. Podařilo se vytvořit pozoruhodný celek nejen po stránce funkční, ale i architektonické. Baťova nemocnice se stala naprosto jiným léčebným ústavem, odlišným od všeho, co v tehdejší republice převládalo. Byla zřízena ze soukromého kapitálu majícího vlastní správu a sloužícího především zaměstnancům fy Baťa a obyvatelům nejbližšího okolí. Vedení nemocnice uplatnilo při organizaci a provozu praxi Západu – samozřejmě s určitými úpravami vzhledem k odlišnému systému veřejně-sociálního pojištění – a převzalo zásady práce, které později publikoval profesor Hartwel. Dr. Albert měl o nemocnici zcela jasnou představu.

Chtěl nemocnici, která by velmi úzce spolupracovala s privátními lékaři a uplatňovala kolektivní lékařský výkon. z tohoto pohledu byla reforma, kterou provedl, revolucí. Zvýšení efektu lékařské práce pokládal za prostředek odstranění nešťastného dualismu dosud oddělené lékařské péče od péče preventivní a zdravotnické vůbec a sám připojil prvek sociálně zdravotní. Jak patrno i z jeho osobního archivu kladl na první místo zásadu, že v centru veškerého dění je pacient – klient.

Naplňoval tak Baťovo heslo „Náš zákazník, náš pán.“ Byl předchůdcem dnešního trendu Patient Oriented Medicine.Nemocnice byla pro své postavení, vybavení, organizaci a výsledky pokládána za jednu z nejlepších nejen v Československé republice, ale i ve střední Evropě. Dr. Albert předběhl dobu. Když se v následujících letech účastnil různých kongresů, zažíval velké zadostiučinění. Hlavně v roce 1929 na I. mezinárodním nemocničním kongresu v Atlantic City v USA, kde se poprvé sešli lékaři z celého světa. S pocitem uspokojení sledoval hlavní referát profesora Hartwela. To, co on teoreticky přednášel, dr. Albert již v praxi uskutečňoval, nebo měl z osmdesáti procent vyzkoušeno. Snad i proto se III. mezinárodní nemocniční kongres konal roku 1934 jako uznání jeho práce ve Zlíně.Mezníkem činnosti Baťovy nemocnice byla v roce 1932 smlouva s Okresní nemocenskou pojišťovnou a založení sociálně – zdravotního ústavu (staré sociální).

v témže roce, vznikla zásluhou doc. MUDr. V. Tolara a MUDr. B.Alberta také zdravotnická matrika. Začal tedy fungovat systém žádoucí v celé zemi, neboť dr. Albert prosazoval nemocnice jako centra diagnostiky, prevence, terapeutické péče a péče sociálně-zdravotní. Jedna zajímavá připomínka – v roce 1931 doc. MUDr. Tolar navštívil USA a zjistil zajímavý poznatek amerických pojišťoven. Totiž, že jeden dolar věnovaný na prevenci ušetří 2 dolary na léčbě (Praktický lékař, 1936).Podmínky práce lékařů v Baťově nemocnici byly z dnešního pohledu velmi přísné. Striktně byla dodržována subordinace, hlavní organizační záležitosti řídilo ředitelství, neboli: vedoucí primář dr. B. Albert, který se později (v roce 1932) stal ředitelem, a kolegium primářů. Důležitou věcí bylo zásadní posílení práce primářského sboru, který se účastnil plánování zdravotnictví a měl velký podíl i na přípravách Baťova Domu zdraví. Bez jejich rozhodnutí nebyly ve zdravotnictví podnikány žádné kroky.Tak jako všichni v Baťově systému, podléhali i primáři a lékaři pravidelným kontrolám a hodnocením. Značný důraz kladl dr. Albert na publikační činnost. Tato byla zaměřena mimo jiné také na širší veřejnost, kde lékaři čtenáře seznamovali s moderními programy tehdejší nemocnice, se zásadami moderní hygieny a prevence. Každý z přednostů byl povinen skládat účty a na odděleních existoval seznam přednáškové a publikační činnosti. Při hodnocení byla přednášková činnost velkým plusem.

Vztah lékařů k nemocnici byl doslova osobní. Hovořili o ní jako o „své“ a byli pyšní, že v ní mohou pracovat. Nutno ovšem podotknout, že platy, zvláště přednostů, byly nesrovnatelně vyšší než teď a pohybovaly se řádově až v milionových částkách. Sám ředitel Albert pravidelně přednášel a publikoval. v jeho knihách najdeme často slovo racionalizace. Považoval ji za samozřejmý předpoklad rozumného nakládání s prací lidí i majetkem.

v roce 1931 vytvořil ve spolupráci s profesorem Traplem tzv. Albert-Traplův plán, podle něhož měly vzniknout centrální krajské nemocnice z velkých státních a zemských nemocnic. Menší zařízení se pak měla přeměnit ve stanice první pomoci a specializované ústavy. Tento záměr se stal východiskem jednak pro připravovaný nemocniční zákon, jednak pro zlepšení a stabilizaci nemocniční sítě.

Dne 1.července 1942 odešel dr. Albert na nátlak okupantů ze Zlína – „na dovolenou“. Pracoval jako praktický lékař v Liticích nad Orlicí spolu s dr. Milošem Nedvědem. Po osvobození v roce 1945, když se pln nadšení vracel na své působiště, přinucen nepříznivými okolnostmi, předsevzetí své někdejší práce opustil. Už se do Zlína nevrátil, šel pracovat do Prahy. v roce 1947 byl podněcovatelem několika zákonů o sjednocení nemocnic. Jeho zásluhou bylo nemocniční ústavnictví zavedeno jako obor na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Po těžké nemoci v roce 1949 se již nepostavil za operační stůl, avšak stále byl konzultantem Červeného kříže, šéflékařem Léčebného fondu veřejných zaměstnanců, členem zdravotnické subkomise Zemského národního výboru. Dá se říci, že celý svůj život zasvětil organizaci zdravotnictví. Jeho okřídlená věta: „Jděte to organizovat“, byla radou, jak z chaosu vytvořit řád a pracovní prostředí. MUDr. Bohuslav Albert zemřel 9. 8. 1952 ve věku 62 let.Do roku 1945 byla Baťova nemocnice nemocnicí soukromou. Byla financována z více zdrojů - z plateb pojišťovny, plateb pacientů, Baťova podpůrného fondu a z vlastních hospodářských zdrojů.

Dokonalý systém zdravotně – sociální péče MUDr. B. Alberta v baťovském Zlíně by mohl být velkým příkladem pro tak dlouho odkládanou reformu českého zdravotnictví, ať to byl systém financování, dohled nad hospodařením správní radou anebo důraz na prevenci.Je zajímavé, že již v této době dbal MUDr. B. Albert na dokonalý tok informací.

Informace, data, osobní poznámky jsou čerpána z archivu MUDr. Alberta, který mi před svou smrtí věnovala jeho žena, paní Marie Albertová.

Jiří Bakala

rozhovor s Marií Albertovou

BAŤOVY BROSKVE

Rozhovor s Marií Albertovou, ženou Bohuslava Alberta

Díky svému pokročilému mládí může MARIE ALBERTOVÁ (101) vzpomínat na procházky s Josefem Myslbekem, na návštěvu u LeCorbusiera nebo na setkání s Karlem Čapkem. Stejně ovšem nejraději vypráví, jak se před více než osmdesáti lety seznámila se svým mužem Bohuslavem Albertem, zakladatelem Baťovy nemocnice ve Zlíně. Ani autora Zamilovaného Shakespeara TomaStopparda, který rodině Albertových vděčí za život, by určitě nenapadlo, že onemocnět paratyfem může být příčinou romantického setkání.

Porodní bába vás prý připravila o pár dnů života.

Aby se pan farář nezlobil, že se jde ke křtu pozdě, uvedla raději jiné datum. Kvůli ní musím celý život opakovat, že jsem se narodila sedmnáctého února, a ne jedenadvacátého.

Bylo vám jedenáct, když vypukla první světová válka. Jak jste se o tom dozvěděla?

Na Akademii výtvarných umění, kde jsme žili, byl vylepený žlutý plakát. Zvědavě jsem se do něj začetla. Začínal slovy Mým národům.Napadlo mě, že se budeme mít špatně. Věděla jsem to od maminky, která už jednu válku zažila, tu s Prušákama. Na konci války byla veliká slavnost. Šli jsme z Letné pěšky až na Václavské náměstí, několik posluchačů akademie před námi zpívalo, to bylo tak krásné. Toutéž cestou jsem šla s dcerami Zariou a Sentou dvanáctého května čtyřicet pět. Když jsme přecházely Čechův most, na náplavku vytahovali z vody mrtvé.

Vaše rodina bydlela na Akademii výtvarných umění?

Tatínek tam pracoval jako strojník. Bydleli jsme ve služebním bytě. Znali jsme se se všemi profesory. Třeba Ženíškovi jsem stála modelem. O Myslbekovi se tvrdilo, že je nerudný člověk. Mně se zdál hodný. Jako dítě mě bral na procházky do Stromovky. Jednou vykoukl z ateliéru a zavolal: „Maruško, já ti dám pro maminku dárek," a podal mi kříž, co udělal.

Máte ho ještě?

Maminka ten kříž za války v nouzi prodala.

Bylo těžké neztratit ve dvacátém století optimismus?

Já jsem si optimismus zachovala. Můj manžel Bohuslav Albert byl výjimečný člověk, tak jsem byla spokojená. Radost mi dělaly děti, vnoučata a teď už pravnoučata. Také jsem se díky svému muži setkala s velice zajímavými lidmi. Například architekt Gahura, s nímž Albert navrhoval Baťovu nemocnici, k nám přivedl na oběd LeCorbusiera. Francouzského architekta jsme pak navštívili v Paříži.

Měl to doma hezky zařízené?

Docela prostě a jednoduše.

S kým jste se ještě setkala?

Asi dvakrát byla ve Zlíně Alice Masaryková. Albert ji znal už z doby, kdy byl jmenován ředitelem nemocnice v Mukačevě na Podkarpatské Rusi. Jako předseda zemské divize Červeného kříže s ní vyjednával pomoc pro Rusíny. Ona byla předsedkyní Československého červeného kříže a díky kontaktům s Amerikou získávala na jeho činnost prostředky. Představte si, že Alice servírovala kafe se škraloupem.

Se škraloupem?

Když ve dvacátých letech Albert přijel do Prahy, pozvala ho na kávu. Vedle kávového servisu stála miska, ve které byly tlusté škraloupy. Alice Masaryková prohlásila: „Nejlepší je kafe se škraloupem!" a nabrala lžící kus a plácla mu ho do hrnku. Albert to s velikou námahou a sebezapřením spolkl a ona říká: „Chutná vám? Já vám ještě přidám." Vypil to, aby získal peníze pro ubohé Rusíny. Tam byla strašná bída. Vyřazené armádní polní kuchyně jezdily do vesnic, kde se pro místní vařily polévky. Jako dobrovolnice jsem jednou krájela špek, až jsem měla mozoly.

Díky tomu, že váš manžel působil jako primář a ředitel Baťovy nemocnice, jste také jistě dobře znala rodinu zlínského obuvníka.

Poprvé jsem se s Baťovými viděla na odpolední svačině. Podávalo se ovoce, ne meruňky …

Broskve?

Ano, broskve. Paní Baťová po očku sledovala, jestli si poradím se stříbrným dezertním příborem. Já jsem nebyla z bohaté rodiny, ale podobnou soupravu jsem dostala jako svatební dar, takže jsem to zvládla. Viděla jsem na Albertovi, že je rád, že jsem se dobře uvedla. To mi připomíná, že ty příbory musíme nechat opravit.

Vídali jste se často?

Paní Baťová ráda hrála karty, můj muž karetní dýchánky nesnášel, ale ze slušnosti jsme se jich několikrát účastnili. K večeři jsme dostali talířek šunky s rohlíkem. Pan Baťa se obrátil na manželku: „No Máničko, tohle je večeře?" Sami si přitom moc nedopřávali, Baťa byl velice šetrný. Byla jsem u toho, když si paní Baťová v časopise prohlížela inzertní stránku s hodinkami. „Tyhle bych si moc přála," povídá směrem ke svému muži. A on na to: „Tak si je vystřihněte." Díky ní jsme se setkali s Karlem Čapkem. Ve dvaatřicátém, to už byla vdova, nás pozvala do svého pražského bytu v Krakovské ulici na čaj, že prý přijde i Karel Čapek s Olgou Scheinpflugovou.

Jaký dojem na vás Čapek udělal?

Byl přívětivý a trošičku hrdý.

Myslíte namyšlený.

Malinko. Pobavil se s námi, dlouho se nezdržel, a když odcházel, Olga si zřejmě uvědomila, že mu ještě něco chce, rozběhla se za ním ke dveřím, jenže zavadila o velkou stříbrnou mísu plnou cukroví a shodila ji na zem. Ona byla takový pudivítr. Albert jí vynadal.

Opravdu?

Řekl jí: "Vy jste ale nepozorná."

Poradila jste něco manželovi, když přemýšlel nad návrhem Baťovy nemocnice?

Řekla jsem mu, ať se tam udělá dobrá koupelna a ať mohou do nemocnice chodit návštěvy.

A dal na vás?

Ve všem.

Čím podle vás byla Baťova nemocnice výjimečná?

Měla několik oddělení, co jiné nemocnice neměly. Na všechno byli v naší nemocnici odborníci. Vedly se pečlivé statistiky. Nemocnice sloužila jako léčebný i sociálně zdravotní ústav, důraz se kladl na preventivní péči. z kongresu o nemocnicích v Atlantic City se v devětadvacátém roce Albert vrátil spokojený. To, o čem se tam teprve přednášelo, už ve Zlíně běželo. Unikátní bylo také financování. Přispívali samoplátci, pojišťovna a důležité bylo, že díky Baťovu podpůrnému fondu nemocnice ošetřila každého. I toho, kdo nebyl pojištěný.

Uplatňovala se v nemocnici baťovská zásada: náš zákazník náš pán?

Samozřejmě. Středem zájmu byl pacient. O pacientech se často mluvilo jako o klientech nemocnice.

Váš muž proslul svými organizačními schopnostmi. Mluvil do chodu vaší domácnosti?

Pokud se něco nedařilo, vždycky řekl: „Musí se to zorganizovat." Jednou za mnou přišel do kuchyně, zrovna jsem dělala lívance a povídá: „Ta vidlička na obracení je moc krátká, mohla byste se popálit. Musíte si opatřit lívanečník."

Koupila jste si ho?

Ale to víte, že ne.

Jak jste se s manželem seznámili?

Po první světové válce jsem četla inzerát v novinách, že ministerstvo financí přijme na Podkarpatskou Rus několik mladých žen znalých psaní na stroji. Maminka mě nechtěla pustit, nebylo mi zdaleka ani osmnáct, ale já jsem odepsala, že přijedu. Na Wilsonově nádraží byly připraveny vagóny, na nichž bylo napsáno Belegsa. Nikdo nevěděl, co to znamená, až nám jeden železničář pověděl, že to je město na Podkarpatské Rusi. Jela se mnou ještě spolužačka Truhlářová. v Košicích jsme přestoupily a dorazily do města Mukačeva. Na nádraží nás čekal československý důstojník. Ubytoval mě u výrobce perníků, který měl stejně starou dceru. Jmenovala se Iboja, to znamená fialka. O několik dní později jsem nastoupila do komise na finančním ředitelství. Tam se zjevil starý pán, který si mne prohlédl a řekl: „Jak to, že sem posílají takové děti? Tady je spousta nemocí, vždyť se tu nakazí." Já jsem se bránila, že tam chci zůstat, že zpátky do Prahy nepojedu. On to byl pan ministr jménem Trapl. Tak mi popřál mnoho štěstí. Začala jsem hned s prací. Rovnala jsem všelijaké dokumenty a vyměňovala lidem peníze. Přistoupili ke mně Rusíni v ovčích kožiších a jali se na mě křičet. Jedna babka volala, že prodala prasátko a chce deset českých peněz. Jenže já nesměla dát deset, to bylo moc, to mi řekli, nedejte víc než pět. Bylo mnoho pláče. Nakonec jsem jí je dala.

Těch deset.

Deset za prasátko. A ta fronta byla čím dál větší až do večera. A tak to šlo několik dní. To ještě Albert nebyl na obzoru.

Kdy jste se tedy potkali?

Někdo mi dal vařené vejce, že to je svačina. Měla jsem hlad, i snědla jsem je. Pak mi začalo být špatně a bylo mi čím dál hůř. Jedna úřednice mi poradila, že je v Mukačevě český doktor, abych k němu zašla, že prý sedí v zahradě za hotelem. Byl tam starý, moc inteligentně vypadající pán. Domluvila jsem si, že druhý den přijdu do ordinace v Šugarově ulici. Čekárna byla nabitá. v rohu ordinace, kam bylo vidět pootevřenými dveřmi, seděl mladej mužskej a pořád po mně koukal. Já po něm taky. Seděla jsem v čekárně jak oukropek, celá vystrašená, a čekala, až mě zavolají. Najednou ten mužskej z kouta vstal a přišel ke mně. „Vy jste Češka?" zeptal se. „Proč nejdete dovnitř?" „Já jsem se vás bála." „Proč?" „No že jste Maďar." Uvedl mě k takovému pultíku, kde jsem měla vestoje vyplnit lístek, a zeptal se mě, jak se jmenuji. „Dvořáková." Vy už asi víte, co to je, když přeskakujou jiskry. Mohla jsem na něm oči nechat. Měl hezké oči, krásně učesané tmavé vlasy, bílý plášť. „Tak už se mě nebojíte?" povídá. "Tak pojďte blíž, jste slabá, já vás budu držet." Vzal mě za loket, přitom mě lehce objal a přišla ta jiskra. To se ví. z Prahy jsem si přivezla vyšívaný živůtek, samá krajka, všimla jsem si, že tam pokukuje.

Co vám vlastně bylo?

Měla jsem paratyfus. Albert mě pozval na druhý den do nemocnice na rentgen. „Tak zítra ve čtyři hodiny," řekl. Přišla jsem přesně, měla jsem nové šaty, krásné krepdešínové, a slaměný klobouk. Když mi pokynul, slamák jsem z rozčilení upustila. On ho okamžitě sebral a odnesl do vedlejší místnosti, stálo v ní tamhleto křeslo, bylo nově potažené. „Jste nějaká unavená, chvilku si sedněte. Zítra se musíte přijít znovu ukázat."

Na svatební fotografii vám to moc sluší.

Ten snímek je od Drtikola. Vzali jsme se poté, co jsem se vrátila z Francie. Dva roky jsem v Dijonu studovala franštinu. v Mukačevě jsem docházela na soukromé hodiny a moje učitelka mi poradila, abych se vydala do Francie. Vyzvedla jsem si životní úspory, pět tisíc, a utratila je za franštinu. Tehdy za korunu československou byly dva franky! Chodila jsem na kursy, které vedl profesor Davy. Složila jsem státní zkoušku, mohla jsem vyučovat, ale vdala jsem se. S Albertem jsme se před svatbou znali devět let.

To je docela dlouhá doba.

Albert měl totiž jako študent nešťastnou známost. Jeho rodiče si usmysleli, že bude při medicíně na bytě. Došli do Karmelitské dvacet pět, kdež bylo napsáno: „Pokoj zařízený k pronajmutí." Vlídná paní jim ukázala hezký pokoj s výhledem do Vrtbovské zahrady a představila jim svou dceru Stázičku. Albert si ji oblíbil, ale pak ho to přešlo. Těžce se s ní rozcházel, jelikož si jeho rodiče Stázičku přestěhovali k sobě do Kostelce nad Orlicí, aby ji naučili způsobům Albertovic rodiny.

Svěřil vám manžel, proč pracoval jako dobrovolník během první balkánské války v roce 1912 v bělehradské nemocnici?

Profesor Rudolf Jedlička si ho spolu s několika dalšími vybral. Albert byl jeho pomocná vědecká síla neboli fiškus. Jedlička expedici na pomoc Srbům sám financoval. Ráno převzal vojenskou nemocnici v Bělehradě, zorganizoval její provoz a večer už se operovalo. Po návratu všechny čekal policejní dohled. Jakmile začala první světová válka, dostal Albert okamžitě povolávací rozkaz. Dva týdny po promoci.

Rudolf Jedlička svého žáka velice chválil. Napsal o něm, že je chloubou chirurgie, vzorem lékaře „s hlubokým vzděláním, ryzím charakterem a touhou prospěti ubohým".

Srbský král také Albertovi udělil Řád svatého Sávy. Na svého učitele manžel často vzpomínal. Rudolf Jedlička byl velký dobrodinec a žil především svou prací. Svou dlouholetou partnerku si vzal až na smrtelné posteli. Albert umírajícího profesora navštívil na Novém Světě u Harrachova. Jedlička mu na rozloučenou řekl: „Ožeňte se, abyste nedopadl jako já." To prý byl impuls, aby Albert začal uvažovat o sňatku se mnou ještě více a radostněji.

Strýc vašeho muže Eduard Albert byl osobní lékař císaře Františka Josefa I. Vyprávěl váš manžel o svém příbuzném?

Moc o něm nemluvil. Manžela víc ovlivnil jeho otec František Albert, mladší bratr Eduarda. Tchán byl lidumil a nóbl člověk. Léčil kosteleckou větev Kinských, občas s nimi jezdil do Rakouska. Mého muže jako medika bral s sebou k porodům do ratejny. To byla stodola, kde bydleli námezdní dělníci. Prostor pro jednotlivé rodiny rozdělovala jen plachta. Ženy rodily na černém papíru z cukrových homolí. Když bylo dítě na světě, poslal pan doktor pro jídlo a nechal tam zlatku. Tchán byl razantní člověk. Viděl kočího, jak tluče koně, vytrhl mu bič a seřezal ho se slovy: „Abys věděl, jak to tu kobylu bolí."

Předhazoval někdo od Baťů vašemu manželovi, že jeho otec byl zakládající člen KSČ?

Nikdy. Tchán ostatně zemřel už ve třiadvacátém roce a pak, za původ začali pronásledovat až fašisté.

Rodině doktora Evžena Strausslera jste pomohli utéct před Hitlerem. On přišel o život v Singapuru, jeho manželka si vzala důstojníka britské armády KennethaStopparda, který adoptoval jejich děti. z malého Tomáše Strausslera se stal Tom Stoppard, anglický dramatik a držitel Oscara za scénář k filmu Zamilovaný Shakespeare. Byl se za vámi podívat?

Loni mi ke stovce přinesl kytici růží. Poprvé přišel na návštěvu před pěti lety, když se o své historii dozvěděl.

Jak to tenkrát bylo?

Patnáctého března brzy ráno se u nás seběhli Straussler, Gellert a další židovští lékaři. Ptali se Alberta, co mají dělat, že německá armáda začala obsazovat Československo. Manžel řekl, že musí bezpodmínečně odjet, protože jim možná půjde o život. Telefonoval na všechny strany, do Baťových závodů po celém světě, sháněl pro ně peníze a pasy. Když odešli, v pokoji se nedalo dýchat. Celou dobu kouřili a potili se strachy. Do toho zazvonil telefon. Volali z ředitelství, že v Otrokovicích je připraveno letadlo a že v něm jsou pro naši rodinu čtyři místa. Přesvědčovala jsem Alberta, abychom odletěli, že máme děti, on však odmítl. Prohlásil: „Já svůj národ v těžké chvíli neopustím." Přitom od Mnichova jsme pomalu každé ráno z betonových sloupků v plotě mazali nápisy: Tady bydlí Židi, Židi ven!

Víte, kdo to psal?

Místní vlajkaři. Ve Zlíně byla poměrně silná organizace Vlajky. Albertovi vyčítali, že zaměstnává židovské lékaře. Za heydrichiády musel z nemocnice odejít. Přestěhovali jsme se do Litic.

Líbilo se vám v Liticích?

Líbilo. Albert měl čas věnovat se rodině, doučoval dcery latinu a dějepis. Jen jsem se bála, kdy si pro něj přijde gestapo. Zavřeli ho ve čtyřiačtyřicátém. Drželi manžela v Hradci Králové na gestapu jako rukojmí během Slovenského národního povstání. Albert ležel v žaludku mnoha lidem. Jeden doktor znásilnil a přivedl do jiného stavu sestru naší kuchařky, šestnáctileté děvče, které v Baťově nemocnici pracovalo. Albert mu nakázal, aby se o dívku postaral. Dotyčný pán, člen Vlajky, poslechl, za války však mého muže pilně udával.

Proč se váš manžel po válce do Zlína nevrátil?

Ale on se vrátil, jenže mu bylo dáno najevo, že ho nepotřebují.

Nesl to těžce?

Ne. Protože už nevydržel dlouho stát za operačním stolem. Sám totiž prodělal těžkou operaci močového měchýře u profesora Bedrny v Hradci Králové. Přestěhovali jsme se do Prahy. Nejdřív byl ředitelem Červeného kříže, odkud ho vyštípaly ctihodné dámy. Provinil se tím, že chtěl zlepšit podmínky v internačním středisku na Letné, kde živořily německé ženy a děti. Pak rok marně hledal práci. Nakonec působil na univerzitě. Po Albertově smrti ve dvaapadesátém se někteří jeho kolegové chovali poněkud zvláštně. Věhlasný Arnold Jirásek, do jehož soukromé ordinace jsem zašla kvůli hnuté plotýnce, mě odkázal na svého asistenta. Poděkovala jsem mu a on blahosklonně pronesl: „Chudým lidem se přece musí pomáhat." Postěžovala jsem si kamarádovi Alberta, vynikajícímu zubaři Františku Krausovi, a on mi povídá: „Plno lidí je rádo, že už Albert není, aby mu nemuseli být vděční. Lidi jsou strašně neradi vděční."

Co si říkáte, když je vám ouvej?

Chci žít na slunci. Už jako dítě jsem si umínila, že chci žít na slunci.

Narozena 28.02. 1903, zemřela 12.08.2004. Manželka 1. ředitele Baťovy nemocnice ve Zlíně.

ptala se Hana Benešová

poděkování přispěvatelům

mudr. Jiří Bakala

zašlete nám materiál vize r.1934 tady chci mít reklamu
1.máj Barum Rallye Baťové Baťovy závody bombardování celkové Gottwaldov hospody koupaliště kostel malé Zlíny mrakodrap nemocnice obchodní dům obytné čtvrti památník T. Bati školství Zlín c. k. zámek
nahoru
Staré pozdravy Staré Luhačovice Staré železnice Staré Košice Stará Praha Old Prague Fotogen

© Starý Zlín 2007-2019

tvorba www, firemní a svatební videa 
SKILL production

Jsou tyto stránky responsivní?

Veškerý obrazový materiál na www.staryzlin.cz je opatřen ochranným vodoznakem, obsah těchto webových stránek je chráněn vlastním autorským právem nebo autorským právem jiných stran. Kopírování, rozšiřování, pronájem, vytěžování nebo jakékoli zužitkování obsahu je bez souhlasu autorů zakázáno, neoprávněné užití jakéhokoli obsahu je postižitelné v občanskoprávním i trestním řízení.